Jennifer to v životě nikdy neměla snadné. Na svět přišla sice v termínu, ale to bylo jediné, co v jejím životě fungovalo. Její máma porod tenkrát nepřežila, což také zapříčinilo, že se jejímu biologickému otci rozpadl celý život. Nedokázal se na svou novorozenou dceru ani podívat, a tak ji odložil do nejbližšího dětského domova, který v provincii našel. Odložená dívka tak byla odkázaná na sedmou kastu, protože o její rodné se nevědělo, aniž by měla v životě ponětí, do které se narodila. Těch prvních pár let bylo nejlepší období v děcáku, které tam zažila. Sice byla uplakané miminko, ale jen si tím získávala pozornost vychovatelek. Už jako mrně se tam cítila dost osamělá, jako by jí unesli někoho blízkého. Jedna z vychovatelek měla nádherné ebenové vlasy a malá Jennifer ji považovala za svou maminku. S ostatními dětmi si rozumněla poměrně dobře a pro každého byla takovým sluníčkem. I když jí ještě nebyly ani čtyři roky, docházelo jí, že tenhle život není normální a že jí ke štěstí chybí máma a táta. Ten zlom přišel právě ve čtyřech, kdy si ji vzal jeden pár do pěstounské péče. I když měla u jména stále sedmičku, pocítila život třetí kasty. Do své nové rodiny se zamilovala. Kromě ní v ní byli ještě dva kluci, biologičtí synové toho páru. Stejně jako ona milovala je, oni si zanedlouho oblíbili ji. A tak se stalo, že se v den svých sedmých narozenin stala členkou rodiny i oficiálně. Získala její příjmení i kastu, ale na tom nesešlo. Záleželo na tom, že získala mámu, tátu a dva bratry. Život na samém jihu Honduraguy ale nebyl snadný. Sousední provincií otřásaly útoky a tou jejich zrovna tak. Jejich město se stalo jednou z vojenských základen. Školy poměrně často musely přerušovat výuku, aby zajistily, že budou všichni žáci v bezpečí. Rodiče se Jennifer i jejím bratrům snažili umožnit co nejlepší vzdělání, a právě to nakonec zachránilo dívce život. Ostatní takové štěstí bohužel neměli. Znáte to, jak puberťáci nenávidí odpolední vyučování… během toho teplého jarního odpoledne došlo k útoku na jednu ze základen ve městě. Protože byl pro vzbouřence úspěšný, vyžádal si kromě mnohých obětí z řad vojáků také několik civilních v okruhu sta metrů. Osud si zřejmě usmyslel, že nestačí, aby byla sirotkem jednou, zkrátka jím musí být i podruhé. To jí bylo necelých šestnáct a po krásných dvanácti letech s nejlepší rodinou na světě se měla vrátit zpátky do toho dětského domova, kam ji jako nemluvně její biologický otec odložil. Teď už se tam necítila dobře. Mezi mnohými dalšími tam poznávala ty děti, které před lety opustila. Neměla na to ani pomyšlení. Stále se ve vzpomínkách vracela k tomu, co mohlo být jinak, kdyby tu teď rodiče a kluci byli. Jenže nebyli. Dante, Diego, máma, táta… všichni byli pryč. S Jennifer k tomu všemu navíc třískala puberta a tak se stávalo, že se byla schopná i poprat, kdykoli někdo utrousil něco, co ji naštvalo. Zabralo to jen třináct pozvánek na kobereček, než jí došlo, že by svůj talent na rvačky mohla využít daleko lepším způsobem. Začala na sobě pracovat a v osmnácti letech se přidala k vojenskému výcviku v Hudsonu. Nikdo si nezaslouží osud, jaký měla ona v dětství, a proto musí pomáhat. Vůbec to ale nešlo tak, jak čekala. Místo vojenské základny v Hondurague ji poslali po roce do illejského královského paláce, aby se přidala k palácové stráži. Posledních pět let tak funguje v Angeles, a protože ji do Honduraguy už nic netáhne, hledá si důvody, proč si zvyknout tady.