William se narodil do královské rodiny jako první dítě. Dědic koruny. On vyprosený nástupce trůnu a aniž by si to sám uvědomoval, protože tehdy ještě ani nevěděl co to být princ znamená, lidé ho milovali a brali za svého. On však ještě hodně dlouho po jeho narození nechápal, jak velkým majetkem své země je. Žil si dětství jako každé jiné, až na to že ho vychovávaly převážně chůvy, jeho rodiče se snažili být stále u něj. A jeho život byl šťastný. Měl vše na co si vzpomenul a i když postupně přišli jeho sourozenci, ani jednou v životě se necítil opomíňeň. Bylo to šťastná rodina a on šťastné dítě. To že jeho život není jeho mu začlo docházet když si jej začal brávat otec k práci. Bavilo ho to. Mohl trávit čas s otcem a žít si životem který si přál, trávil čas s sourozenci ale i s otcem a matkou. Bylo to dokonalé…dokud nebylo. Jakmile začal být starší a více věnovat pozornost světu venku, došlo mu co pro korunu znamená. Byl to jenom on, ne jeho sourozenci, on měl nad hlavou varování kterému se nemohl vyhnout. Měl být nakonec hlavou země. Tehdy…bylo to okolo třinácti, čtrnácti let začal mít problémy s agresí. Nikdy nebyl hnusný na svou rodinu či přátelé ale měl fáze kdy dokázal zbořit celé pokoje v záchvatu vzteku. Tajil to, ukazoval se jako dokonalý milý kluk, jen jeho úzký kruh věděl že opak je občas pravdou. A tak šly léta dál. Udržoval vztahy především se svými sourozenci, snažil se být vzorem a dokonalým synem, ale sám věděl že tím není. Nakonec se s tímhle svěřil své sestře Margaret, ale nikdy to neřekl svým dalším sourozencům. Byla mu nejblíže takže se mu zdálo to říct jí jako to správné rozhodnutí. Navíc se mu zdálo že jeho sourozenci na to byli přišil mladí, chtěl být ten dokonalý bratr, ochránce pro ně. Nechtěl aby věděli že se sám pral a nevěděl si rady. Život se však kvůli tomu nezastavil a jak stárnul i jeho agrese se pomalu a jistě vytrácela, nikdy však neodešla. Spíše se smířil s jeho osudem. Nikdy nechodil do školy a nehladal si kamarády venku, vše bylo v paláci, pro jeho bezpečí. Nemohl si vybrat s kým se bude bavit, jednalo se o spojenectví. On to však přijal a snažil se vytěžit nejvíc z toho co měl. Byl to usměvavý a milý muž. Snažil se pomáhat co to šlo. Rád ve společnosti prokecal celé večery. Občas utíkal na dlouhé cesty po světě, vždy s výmluvou že je to pro spojenectví, ale byly to jen lži. Miloval že mohl odjet a schovat se od otce a jeho povinností. Takže bylo až moc jednoduché pro něj říct ano, když přišla pozvánka do Ilei. Vlastně skoro poskočil radostí když se o tom dozvěděl. Vydal se tam proto s úsměvem na tváři, natěšení do nového dne.